Nu což. Jeden nepoužitý sezónní rituál k poctění Brighid se mi válel na disku, na loňský Imbolc se mi totiž taky několikrát měnily plány a nakonec se kvůli podlomenému zdraví nekonal. Předělat důvěrně známou strukturu do zjednodušené podoby pro jednotlivce, jejíž kostru používám co týden a někdy i častěji, byla záležitost chvilky. Než text vyjel z tiskárny, měl jsem už sbalené základní rituální pomůcky; misku symbolizující studnu, svíčku jako symbol ohně, kuřidlo, obětiny. Stačilo se teple obléct a vyrazit.

I zde přispěla k chodu událostí v podstatě náhoda. Normálně bych asi jel veřejnou dopravou, ale auto je čerstvě opravené, chtěl jsem si zkusit projet se bez rachotícího výfuku a Jílové u Prahy je autem čtyřikrát blíž, než veřejnou dopravou, tedy měřeno časem. A tak jsem odsněžil zapadané vozítko, které mi žena – naopak kvůli počasí odhodlaná dát na dlouhou cestu přednost veřejné dopravě – přenechala, a vyjel jsem. Vzhledem k mým znalostem Prahy jsem musel za jízdy pokukovat po své malé turistické GPSce a i zde vděčím spíš svým strážným duchům než svému umu za to, že jsem se nikde po cestě nevysekal. Mimochodem pokud tohle někdy bude číst řidič té nové stříbrné Octavie, díky za vpuštění do správného pruhu, bylo to o fous.

Když jsem přejel most na Zbraslavi a obklopil mě les, na chvíli se mi ulevilo. Víceproudé silnice a četné křižovatky plné spěchajících, nervózních řidičů byly definitivně za mnou, hurá! Úsměv mi ovšem záhy ztuhl na tváři, když silnice přede mnou zbělela. Vrstvička netknutého prašanu na souvislé vrstvě ledu při letmé zkoušce brzd na rovince dala najevo, že není radno si s ní zahrávat, a mě se rozbušilo srdce s vědomím, že udržet v těchto podmínkách vůz na silnici možná nebude zrovna legrace. A tak se stalo, že jsem na planinu za Dolními Břežanami najel se zařazenou dvojkou, volant pevně v rukách a odhodlaný nebrzdit, ani kdyby se napříč silnicí objevila najednou zeď. Snad i díky té rychlosti mě dokázala magie toho místa a okamžiku naprosto pohltit.

Bílo.

Absolutně všude kolem mě, kam až oko dohlédlo, bylo všechno neposkvrněně bílé. Pole i silnice, obzor, téměř celé zorné pole zalité předpoledním sluncem, třpytící se, panenské. Obloha byla bledá chladem a trnulo na ní jen několik rozptýlených, mrazivě bílých obláčků kde daleko a vysoko. Od západu vál mírný vítr a unášej velejemný prašan jako stříbřitý prach v poušti dun zalitých měsícem, jaká bývá asi jenom v mých snech. Zpomalil jsem tak, že jsem skoro zastavil. Paradoxně mi tenhle úsek asi trval déle, než následující nebezpečné točky a sjezd do Jílového. Byl jsem tak pohlcený tou září, tím absolutnem, kdy všechno kolem splývalo do jediného tónu jediné barvy, že provést potom ještě rituál už mohlo být jen jakýmsi doplňkem tohohle neskutečně mocného pocitu.

Bílé panenské roucho rozprostřené po krajině, příslib jara. Krajina stále pevně sevřená chladem Cailleach Bear, ale už ozářená a prodchnutá silou vítězící Brighid. Tou jsem se o pár desítek minut později brodil napřed po kotníky, pak po kolena a nakonec málem po pás zabořený do sněhu. Modrá chichotající se tvář kruté stařeny hluboko v pozadí mé mysli mi rázem krajiny a nemilosrdným větrem připomínala, že vzdát úctu Brighid, zavolat jaro a vyhlásit, že se Zimě už naplňuje čas a umírá, znamená zároveň obrátit se zády ke Stařeně, jejíž bílý háv a období odpočinku jsem na pošmourném konci podzimu ochotně přijal. Ale už nebylo cesty zpět. Nedaleko rozhledny Pepř, kterou jsem se navzdory podmínkám rozhodl ještě před rituálem zdolat, abych se rozhlédl po krajině a vybral si přiměřeně odlehlé místo pro rituál, jsem se nakonec závějí probrodil na pahorek ke stromu, o kterém jsem prostě na první pohled věděl, že je tím Stromem, axis mundi mého rituálu, mým posvátným hájem pro tento den.

Vyšlapat si alespoň metr čtvereční místa na rituální pomůcky se nakonec ukázalo být nejnáročnější částí celého rituálu. Krom připravené čest vzdávající básně jsem nakonec „taháky“ ani nepotřeboval; základní strukturu mám v krvi už skoro jako čištění zubů nebo zavazování tkaniček a volnějším částem vysloveně napomáhala silná inspirace atmosférou místa. Rituál samotný nakonec zabral slabých dvacet minut, ono ani v kvalitní výbavě se uprostřed závějí nehnutě postávat nedá. Čekaly mě kilometry brodění zpět k autu, a tak jsem domů dorazil mokrý jako myš, ačkoliv rozhodně ne prokřehlý; takováhle rozcvička jednoho zahřeje až až. Dokonalá atmosféra se zatím naředila; silnice odtály a z větší části zčernaly, provoz zhoustl, ale mě v srdci ulpěl obraz přesýpajících se prašanových dun pableskujících paprsky dopoledního slunce, jak se táhnou až do nekonečna. Myslím, že právě tenhle pohled mi při slově Imbolc v mysli vytane ještě za dlouho.

Festival celkově jako akci hodnotím jako velmi zdařilou. Na fanouškovskou záležitost, která je cenově velmi dostupná, mě nabitost kvalita programu příjemně překvapila. Letošek byla moje první návštěva Chotěboře, ale upřímně doufám, že nikoliv poslední a že se příště přijedu podívat na více, než jen dva dny.

Samotný PaganCon byl pro mě překvapením ještě větším, a neméně příjemným. Program, ve kterém byla zřetelná dikce vysoké návštěvnosti a snahy přilákat a zaujmout i širokou veřejnost, stejně jako samotné zařazení pohanské (tedy náboženské) linie do primárně fantasy a sci-fi festivalu, mezi jehož další linie patřil i bezpočet aktivit fanklubů nejrůznějších seriálů (třeba i LOST/Ztracení) ve mě původně budil silnou skepsi. To, že se v rámci označení “Pagan”Conu použilo to méně běžné, skutečně velmi široké chápání toho pojmu, do kterého se ještě vešel i prakticky zcela nesouvisející obsah - například promítání béčkového (v tom horším slova smyslu) remaku Wickermana mne osobně dost odrazovalo. Účastnit jsem se chtěl jen ze zvědavosti a mým původním plánem bylo se na programu vůbec nepodílet…

…takže jsem z toho vybrousil s tlumočením dvou přednášek, vedením moderované diskuze a nakonec ještě vlastní, poměrně kontroverzní a náročnou přednáškou navrch. Ale nelituji. Program stál za to a zpětná vazba k vlastnímu snažení nebyla nezajímavá. Úroveň debaty o druidech ve fantasy a RPG v porovnání s realitou mě až zaskočila, tím spíše, že se v závěrečné části samovolně (byť nikoliv nekontrolovaně) stočila do mnoha překvapivých (a místy až akademických) rovin.

Přednáška, při které jsem obhajoval svůj postoj, že byť se v rámci praxe některých jednotlivců mohou prolínat, jako pojmy by pohanství a satanismus měly zůstat zcela nezávislé a oddělené, nebyla na to, že prakticky všichni v první řadě publika byli praktikující satanisté, přijata špatně. Naopak jsme na ní navázali zajímavou debatou se členem PChCS, což ve mě zanechalo dojem, že přinejmenším tato konkrétní satanistická organizace a její členové si skutečně zaslouží respekt. Ostatně i s přednáškou Kojota, která mé vlastní předcházela, jsem se z cca 90% shodoval, krom několika konkrétních postřehů jsme se prakticky lišili pouze v závěrech, které z dané situace vyvozujeme. Ačkoliv k mé argumentaci o odlišné historii a principech obou směrů zazněly z publika výhrady, zejména spojené s odlišným (užším/širším) vnímáním pojmu pohanství a s některými generalizacemi z mé strany (kde jsem měl místo samotného pojmu “pohanství” použít(vat) zřejmě přesnější označení “současný neopohanský mainstream”), zdálo se, že i ti, kteří se mnou nesouhlasili, přinejmenším pochopili mou pozici. Doufám, že se mi cíle ukázat, že mi jde primárně o oddělení pojmů z důvodu komplikované historie a kontroverze označení satanismu podařilo dosáhnout.

Z dalších bodů programu mě zaujal zejména Tygrův Urbanšamanismus a jeho nastínění možností nových magicko-šamanských technik v městském prostředí a Codyho přednáška o nedostatečné obraně a ochraně v mainstreamovém a zejména eklektickém pohanství a doporučení s tím související. U té bylo snad jen škoda, že se poněkud předčasně “zvrhla” v otevřenou diskuzi a poněkud ztratila pevnou, informující linii. Snad ani o jednom z programů, kterých jsem sev sobotu a neděli  zúčastnil, nemohu říci, že by mě nezaujal (snad krom ranního promítání Mlh Avalonu, kde jsem měl celkem zásadní problém znovu neusnout a které jsem záhy vzdal), naopak lituji, že jsem toho nestihl víc, už kvůli tomu, že jsem si v neděli ráno přispal. Inu - poslední noc festivalu je poslední noc festivalu.

Na závěr bych rád poděkoval všem organizátorům, přednášejícím, a vůbec všem zúčastněným za téměř bezvýhradně přátelskou atmosféru. Codymu za hlavní organizační roli a za to, že nás na místo pozval, rodině Sothis, u které jsme nakonec byli ubytovaní, a také Gargamelovi, že mi věnoval čas a protáhl mě jako mnohaletý mazák festivalu celým areálem. Díky!

(foto: Kráčející)

My marodi, příliš vyměklí na přespávání v divočině, jsme se sešli s otrlou frakcí v sobotu v podvečer pod převisem, kde se zrovna vařil čaj a stůl byl obložený menší hostinou. Už tam a tehdy mi bylo jasné, že počet a skladba lidí je tentokráte ideální. Byl vcelku přiměřeně vyvážený mužský i ženský element, sešli se dobří známí a přátelé v převážně  skvělé náladě, počasí nám přálo…  Jen kdyby sloužilo to zdraví. Několik přítomných bylo po nemoci nebo „nachcípaných,“ dva jsme byli vyloženě marodi, další z pozvaných musel dokonce kvůli tomu, že byl toho času na neschopence účast odložit. Nechci si v době globálního klimatického šílenství stěžovat na vydařenou a ku sklonku téměř ladovskou zimu, ale asi nebudu mluvit je za sebe, když řeknu, že je nejvyšší čas aby se pořádně oteplilo. Sychravý, vleklý konec chladného období, kdy zima tu a tam ještě pořád zatíná pařát tam, kde už dávno vykvetly sněženky a krokusy, dává zdraví mnohých docela zabrat. Ale dost fňukání – všichni přítomní byli nakonec dost fit na to, aby přežili rituál i s cestou tam a zpět.

Přežili? Rituální místo totiž mělo být kousek od místa setkání, to zase kousek od místa, kde šlo ještě reálně (a legálně) nechat zaparkovaný vůz… Inu, v teplotě kolem nuly a bahnitém terénu mi tříkilometrová procházka na samotné místo přišla jako podstatně víc, než kousek. Přiznám se, že jsem už začínal nevrle brumlat a neměl jsem daleko k tomu, abych směrem k našemu rituálnímu vůdci začal metat uřknutí kletby. Pak se však pod námi terén propadl a my sestoupily do oné vyvolené, magické rokle. Okamžitě jsem pochopil, proč takhle lokalita stála za delší, než obvykle dlouhou cestu i tak v chladném počasí.

To místo bylo pro naše účely přímo ideální. Chlad a smrt, a přitom síla a příslib nového života z něj jen čišely. Dokážete si představit lepší prostory pro předělový jarní rituál? My, protentokrát nečlenové aktivního rituálního týmu jsme zůstali stát opodál. Postupně padalo šero, a atmosféra houstla. V jeden okamžik jsme ještě nevázaně tlachali o věcech zcela profánních, ale pak se ze tmy pod námi vynořil kruh svíček se zářícím středem, mihotavě ozařujícím tu mělce zasněženou planinku, v celé své kráse a my konečně zmlkli. Došli jsme ke kruhu, byli jsme očištěni a rituál započal.

I přes to, že mi chlad, vkrádající se až do morku kostí, trošku stěžoval soustředění na tok energie, a pocitové nuance jednotlivých provolání, jsem Kráčejícího výkon prostě musel obdivovat. Pakliže se nedostatek zkušeností s pořádáním větších akcí maličko podepsal na technické organizaci, samotnému vedení a průběhu rituálu bylo těžko co vytknout. Tím spíše, že se promrzlí a atmosférou temné rokle pohlcení účastníci sotva zmohli na slovo, takže i místa, kde měli formule odříkávat unisono všichni, táhl silou svého hlasu a charisma za nejistého bručení kolemstojících sám Kráčející. Nebýt jeho a čtyřčlenného týmu volajících čtyř světových stran, zbyla by z rituálu až do jeho úplně závěrečné fáze jakási strašidelná pantomima. Ale rituální tým se do toho opřel a i v takto stížených podmínkách celé dějství utáhl, aniž by to působilo strojeně nebo přiškrceně, a za to jim rozhodně patří nemalý obdiv a dík. A naše závěrečné halekání při obětinách a sunbelu už Njörd určitě nepřeslechl.

Pak nás ještě čekala sebevražedná cesta zpět neproniknutelnou tmou a pro nás  - v naší skupince s jedinou výjimkou - zcela neznámým terénem. Musím říct, že to byla opravdová výzva a pro mne osobně asi největší oběť na oltář bohů toho večera. Když jsme se konečně vyhrabali z blátivých, černočerných hlubin hvozdu, kde světle probleskovaly jen občasné hromádky zbylého tajícího sněhu, málem jsem naše autíčko objal jako nejlepšího přítele.

Ale zpět k sunbelu - který byl hezkou uzemňující tečkou za oslavou i pro nás, co jsme nemohli poctivě po vzoru předků připíjet. Zdařilý germánský závěr rituálu mě totiž přivádí k něčemu, co jsem chtěl zmínit už výše. Koncept i text rituálu byl totiž vskutku originální a značně eklektickou kreací. V Kráčejícího praxi jsem bez potíží vystopoval prvky viditelně převzaté z ADF, čarodějnictví i severské tradice, přesto celkové vyznění bylo velice germánské a závěrečná atmosféra se dost podobala klasickému blótu. Po delší době ukázka skvěle fungujícího eklekticismu, ke kterému jinak bývám mírně skeptický. Zde se očividně osvědčila kritická a poučená inspirace někoho, kdo se nebál a neváhal si četné podklady a materiály poctivě nastudovat – celkový dojem byl jednotný, ne, jako když někdo bez hlubšího pochopení smíchá a poskládá prve kdečeho. Celkové hodnocení : Skvělé.

Příště snad na shledanou ve zdraví, v plné síle, a bez drkotání zubů!

Žehnám a děkuji všem zúčastněným přátelům, a skládám hold odvážlivcům, kteří v temných a bezmála mrazivých lesích strávili celou noc!

Zatímco kostelíky, kapličky, hřbitovy a raně křesťanské ruiny jsou v Irsku většinou bez problémů dostupné, a nezřídka i značené, ve chvíli, kdy člověk vyrazí na “lov” míst a památek zajímavých pro pohany, dostane se do podstatně obtížnější situace.

V Irsku jsem přechodně bydleli ve Waterville, v Kerry. Je to místo, kde se kdysi vylodili první keltští obyvatelé, místo bitev s Tuata de Danan (kteří se na ostrově stali božským panteonem), místo údajné irské brány do podsvětí. Na pohanskou historii kraje lze narazit v názvech hor, jezer i dalších míst, zkrátka na každém kroku. Jsou zde ovšem i hmatatelnější památky na předkřesťanské osídlení, než jenom názvy. Když rozbalíte nejpodrobnější dostupnou mapu oblasti (1:50 000, něco mezi autoatlasem, výtiskem z google maps a počinem pro profesionální kartografy - nutno říct, že při vzpomínce na český systém turistických map 1: 25 000 s každou značenou pěšinkou jsem docela zaplakal) uvidíte stovky červených teček, které označují různé monumenty lidského původu, někdy značené (třeba “stojící kámen”, někdy neznačené, někdy dokonce pojmenované. Což je super. Zdánlivě vám nic nebrání popadnout foťák, sebrat se a vyrazit se pokochat památnými kameny, z nichž některé se majestátně tyčí k obloze a vzdorují dešti a větru jako zázrakem už zřejmě celé tisíce let. Ale ouha.

Pro začátek - k naprosté většině podobných památek nevede žádná značená cesta. Ze všech megalitů, které jsme se pokusili najít a spatřit, byl jen jediný poměrně slušně značený a šlo ho nalézt bez obtíží, protože shodou náhod stál hned na kraji silnice, měl u sebe cedulku s popisem a kolem posečenou trávu a plot. Co se týče (relativně) snadné dostupnosti pozůstatků dřívější kultury, byl skutečně jen výjimkou potvrzující pravidlo. I kdyby ostatní megality stály v otevřeném pole, bylo by je podle již zmíněné jediné široce dostupné mapy celkem těžké najít. Jenže v Irsku nic takového, jako otevřené pole neexistuje. Z celkem pochopitelných důvodů jsou všechna pole a pozemky (v dané oblasti) oddělená zídkami (z břidlice a jiného plochého kamení), protože se na nich pasou ovce, krávy a další zvířena. I na oficiálních cestách je třeba přelézat z pole do pole přes schůdky nebo si otevřít závoru (než si na to člověk zvykne, chvíli má pocit, že se někam neustále vloupává). Méně pochopitelné už je, že podstatná většina těchto zídek je krom úniku zvěře skoro až paranoidně zabezpečená i proti přístupu čehokoliv a kohokoliv. Ostnatý drát dokonce i kolem polí, kde není na míle nic jiného než trsy trávy trčící z bláta se zdál být běžným standardem.

Procházka za trojicí stojících kamenů na břehu jezera (naplánovaná původně jako odpočinkový program na ráno) se tak stala adrenalinovou výzvou a testem zdatnosti - krom které byla potřeba i špetka odvahy a plná hrst drzosti. Už samotná odbočka k ruinám pevnůstky (ze které zbyl už jen kruh zarostlého kamení, ale která přesto má na sobě přikurtovanou mosaznou cedulku se základními informacemi, mj. o tom že figuruje na jakémsi národním seznamu památek vypadala spíš jako příjezdová cesta k něčí zahradě, čímž jsme se ovšem nenechali odradit (ani poté, co jsme po jedné takové skutečně došli až komusi přímo na dvorek a museli udělat čelem vzad). Kousek od těchto ruin ale měly stát dochované megality, které nás zajímaly podstatně víc. U pevnosti ale cesta končila - jezerem před námi a ostnatými dráty po obou stranách. Jenže pole byla až na pár krav opuštěná, nikde žádné (jinak celkem běžné) cedule o přísném zákazu vstupu a o tom, že tohle je přísně soukromý pozemek ani hladoví hlídací psi. Kameny jsme podle mapy odhadli na cca tři stovky metrů vzdušnou čarou daleko, a to prostě stálo za pokus.

Při přelézání třetí zdi, čtvrtého ostatého drátu, prvního (ale ne posledního) potoka s rozbahněným korytem a poté, co jsme málem zahučeli do jezera (které jsme celou dobu měli po pravé ruce a které se najednou objevilo přímo před námi, za zdí, na kterou jsme se vyškrábali) nám došlo, že tři sta metrů může za určitých okolností být dál, než by se mohlo zdát. Pak jsme ale odhadem takovou vzdálenost skutečně urazili, a já se prodral ostružiním a dalším křovím od břehu jezera hlouběji do polí, kde, ejhle - skutečně stál značený megalit. Chvíli jsme kolem něj křepčili jako praví divoši a objímali jsme ho nadšením. Byl to, pravda, “jenom” stojící kámen, bez známek oghamu či jiných stop, ale byl zcela očividně vztyčen lidskýma rukama, pořádně buclatý a o něco vyšší než dospělý člověk. Přesto mě zarazilo, jak je možné, že něco, co vypadá jako ukradený a osamocený kus Stonehenge může být bez debat odepřeno zvědavcům a návštěvníkům. Doufali jsme, že to možná byla jen smůla a že z druhé strany, za dalšími poli a kameny, bude cesta, po které se půjde snadněji vrátit. Po nalezení plochého kamene (stop pohřebiště) a dalšího, ještě vyššího a ještě očividněji lidskýma rukama vztyčeného megalitu naše nadšení eskalovalo. Cesta zpátky, k silnici, která od druhého megalitu byla na dohled a jen málo přes sto metrů, však byla skutečným testem houževnatosti. Silnice byla totiž za skutečně důkladně oploceným pozemkem, který byl spíše zahradou než polem, a kam jsme si, i kdyby se přes plot reálně šlo dostat, vlézt netroufli, jelikož byl přímo ve výhledu domu, kterému pozemek náležel a my ani nevěděli, jestli brána u silnice není zamčená a jestli by vůbec šla přelézt, kdyby byla. Nemá cenu historku prodlužovat; dostat se na tuto na pohled blízkou silnici nám zabralo skoro čtyřicet minut pachtění se blátem, brodění se bahnitým korytem potoka a přelézáním celé další série zdí drátů včetně elektrického ohradníku. Když jsme se konečně znovu dostali na veřejnou silnici, málem jsme nadšením padli na líbali prach (pardon, bláto).

Výsledný průzkum tedy ukázal, že z té “jednodušší” strany se mladý, zdravý a ke všemu odhodlaný člověk ke kamenům dostane asi za půl hodiny, z druhé strany se k nim probojuje jen naprostý šílenec (nebo někdo, kdo se už zoufale nechce vracet před všech X předchozích bariér, což byl náš případ) a trvá mu to ještě déle. Poučeni tímto tristně triumfálním  zážitkem jsme se na další památky raději zeptali místních. Na základě tří rad, které jsme dostali, jsme našli jedno místo, kde měl dle mapy stát kámen, který však byl fuč (osobně podezřívám místní golfový spolek, který u vstupu na golfové hřiště nově bagrem vztyčil několik moderních “megalitů”), k dalšímu jsme se ani pomocí instrukcí místních vůbec nedostali (přestože byl slovy místního pamětníka označen jako jeden z nejvýznamnějších) a další jsme letmo zahlédli z auta, za takovou bariérou ostnatého drátu, že jsme si vážně nechali zajít chuť. Vyhlížel  z toho pole tak trochu jako mukl z kriminálu. Příště, než někam vyrazíme, asi zkontaktujeme místní pohany a výletníky, protože hledat podobná místa bez průvodce se zdá být sebevraždou.

Otázkou je, nakolik to pomůže - například ke zmiňovaným kamenům, jejichž fotografie přikládám, by nás bezpečně dopravil leda nějaký místní borec s vrtulníkem…

Na fóru je k dnešnímu dni už 16089 příspěvků v 927 tématech, průměrně jich za den přibude 69. Průměrně se každý den se najdou čtyři nová témata k diskuzi. Celkem se diskuze účastní už 194 uživatelů; každý týden se k nám připojí zhruba dalších pět nových zájemců.

Tým i pravidla fóra několikrát prošly zásadními změnami, posledním (a zdá se úspěšným) krokem byla minimalizace a zestručnění pravidel, ale o to striktnější a nekompromisnější vymáhání těch několika zásadních, aby nebyla poškozena diskuze těch, kteří mají skutečný zájem diskutovat k tématu a slušně. Tým již brzy očekává nový přírůstek a stále je polo-otevřený prověřeným zájemcům, kteří mají čas, trošku technického talentu a hlavně ochotu (a nervy) fórum držet v chodu. Tímto také všem současným (i minulým) moderátorům a také technickému adminovi fóra děkuji za jejich práci - a snahu.

Ačkoliv je fórum neziskový projekt, původně finacovaný jen adminem, sami uživatelé na něj přispěli již částkou 1646,-Kč což jsou fiance potřebné cca na celý další rok běhu projektu, resp. při využití množstevní slevy období ještě delší. Děkuji vám, přátelé!

Byla uspořádána už celá řádka neoficiální akcí fóra, a jeden rituál pořádaný přímo jako akce fóra P)O(F s mediální záštitou Pohanské Federace (PFi). Každý měsíc se na fóru objeví nejméně pět pozvánek na tématické akce a další pozvánky na akce všeobecného charateru, kam pohani chtějí vyrazit s dalšími pohany.

I přes různou kritiku; paradoxně většinou vyjádřenou mimo fórum a lidmi, kteří se diskuze sami neúčastní, se zdá že svou funkci komunikačního nástroje české pohanské komunity plní velmi dobře. Co myslíte?

Na samotný rituál se sjeli lidé počítatelní na desítky, a měli jsme bohatou zahraniční účast: Mimo jiné také mladou návštěvnici ze Švýcarska. Bylo naplňující potkat někoho, kdo je taktéž na začátku.

Přípravy na rituál začaly v sobotu v poledne, kdy jsme provedli hromadnou invokaci Zelného muže, která posléze přešla ve spontánní evokaci. Za sebe musím říci, že byla velmi zdařilá, výsledky byly rozhodně cítit. Celé dopoledne a odpoledne probíhalo v družném duchu, kdy jsme se věnovali kreativním činnostem, výkladu tarotu, a dokonce také pohybově zaměřenému workshopu. V družné zábavě jsme setrvali až do večera, kdy se již blížil hlavní rituál.

Nejprve jsme formou meditace prošli smrtí a znovuzrozením a uvědomili si, že peklo rozhodně nejsou sluje s chlupatými příšerami, ale spíš stav duše, než cokoliv jiného.

A pak již dozrál čas k samotnému rituálu, který vedly LuciJe a Dínen. Nejprve jsme prošli centrovací meditací, abychom si uvědomili svoji energii a podělili se o ni v kruhu, a pak nadešlo klasické přivolání živlů a postavení kruhu. Hlavními hosty byli Cerridwen a její syn Taliesin. Samozřejmostí po přivolání Bohyně a jejího syna bylo také přizvání zesnulých předků po krvi, po řemesle (magickém) a po zemi, na které žijeme.

V průběhu rituálu jsme požádali přítomné o zbavení již nepotřebného, věštili z kotle moudrosti a inspirace a poté vznášeli své prosby. Nakonec nadešel čas na rituální hostinu s přizvanými hosty, a následné rozloučení.

Za sebe musím dodat, že rituál byl velmi povedený a plný energie. Příchozí zesnulé jsem doslova cítil na vlastní kůži a dal bych ruku do ohně za to, že doopravdy byli přítomni našemu rituálu. Druhý den poté, co jsme se rozloučili se zesnulými, mlhy náhle ustoupily a my jsme se mohli vydat za přenádherného počasí k blízké zřícenině.

Tím ale aktivity druhého dne nekončily. Seléné nám podala poutavou a erudovanou přednášku o magických aspektech jednotlivých polodrahokamů a drahokamů a hbitě zodpovídala všechny naše zvídavé otázky.

Osobně jsem na rituál jel s velkými očekáváními, protože poslední rituál, kterého jsem se předtím zúčastnil, byl velmi silný ukázkový rituál ADF vedený samotným zakladatelem této tradice, Isaacem Bonewitsem a jeho manželkou. Musím říci, že LuciJe a Dínen se vydaly správnou cestou a rituál splnil moje očekávání.

Již teď se těším na další akci, kterou budou výše zmíněné pořádat. Udělám vše pro to, abych se dalšího rituálu opět zúčastnil a P. T. čtenářstvu se dá jedině doporučit totéž.

Nemá smysl rozepisovat se o průběhu celých dvou měsíců plánování a zařizování, přestože byste při čtení rozhodně neusnuli nudou. Nakonec, kdo zná Codyho, Mab, Eurika a Amiru (mě)  jistě tuší, že to místy nebylo  nepodobné vyjednávání míru na Blízkém Východě.  Důležité je, že se podařilo uskutečnit něco výjimečného. Na jednu noc se sjeli lidé z Čech, Moravy, Rakouska, Velké Británie a navíc v krásném počtu téměř třiceti osob. Přijeli, aby společně uctili bohy, předky a všechny spřízněné, oslavili konec pohanského roku, viděli přátele, které nemají možnost vídat dostatečně často a zase o kousek posunuli vizi o jednotné pohanské komunitě.

Sobota byla až do pozdního odpoledne akční. Všichni se buď sjížděli nebo pomáhali s přípravami anebo báječně dotvářeli chaos. Nakonec jsme se sešli na domluveném místě a i když se někteří účastníci pokusili ohrozit na poslední chvíli rituál tím, že nevystoupili na určené zastávce, nepovedlo se a jejich podlý čin byl dopaden, odhalen a bylo zabráněno dalšímu sabotování.

Rituál. Když jsme přicházeli na místo, byla už téměř tma, viděla jsem málo a to i přesto, že jsem měla pochodeň (jedinou pochodeň v průvodu) . Už po pár metrech se celá skupina ztišila, šumy a někdy i  šplouchání nastaly jen při přeskakování malé strouhy, která vedla přes cestu. Každý kráčel pomalu a opatrně, až jsme došli k dvěma malým rybníkům, přes jejichž zrcadlově nehybnou hladinu se valil závoj mlhy a nad nimiž zářily hvězdy. Do této podívané se ozýval rytmický zvuk bubnu a na dohled byla znatelná záře ohně, kam jsme směřovali.  Karavana Pohanů zastavovala a jednu chvíli se zdálo, že tohle je ono, ten pocit dokonalosti okamžiku. Ale Codyho budnování vábilo jít dál.

Každý byl při příchodu Eurikem a Mab očištěn a během tohoto procesu se ozvalo jedno jasné zakrákorání někde blízko nás.  Ve filmu by někdo z hrdinů nejspíš  mírně škubnul hlavou, ale my jsme pokračovali dál. Hned po úvodním slovu a při meditaci dvou sil moje hlava konečně vypnula a jen se nechala unášet vším, co následovalo a obklopovalo mne. Rituál běžel hladce a každý si v něm určitě našel „svá“ místa, která jej zasáhla. U mě jimi bylo úvodní zakrákání, vítr, který se zvedl při Kráčejícího úlitbě Bohům,  Jožkův bardský výkon (tam by zřejmě přišlo druhé filmové škubnutí, které v reálu zastoupilo mrazení v zádech i konečcích prstů). Nicméně částí, která věřím oslovila snad všechny přítomné byla pocta Matce Zemi od Sothis. Celá zazněla česky naprosto bravurně a bylo až dojemné vědomí té spousty  energie a úsilí, jež Joanna musela  do učení se textu vložit. A víte, kdo tam byl, ví a kdo tam nebyl, ten předešlé i následující střípky stejně nedocení, třeba ten  o Airisovi, který všechny rozesmál při jednom kole obětování, kdy s šibalským úsměvem dodal: “ještě” a obětoval plamenům zbytek silné kořalky, nebo konec rituálu a pocit naplnění, nebo cestu zpátky do světel civilizace přes totální temnotu lesa …ale to už jsme se přesunuli do restauračního zařízení, kam, světe div se, všichni dorazili včas a bez úhony.

Restaurování nám šlo bez problémů a i tady se projevila Joannina pečlivost, kdy bardský večer pod jejím vedením vzkvétal. My jsme krom občerstvení, u kterého se někteří někřesťansky téměř poprali o jídlo, poslouchali básně, písně (díky Rakouská výpravo), vtipy, příběhy a vše možné a nemožné.

P.S.: Díky nám všem, doufám, že mi ten ošklivý pocit vnitřního uspokojení a radosti vydrží ještě hodně dlouho…

Organizátorský tým začal vítat první příchozí těsně po obědě a to v té době, kdy tzv. support tým tzn. Klan Kočičáků a Lesem Kráčející upravili rituální místo, aby bylo hodno bohů.

Před schůzkou rituálního týmu začali přijíždět zahraniční hosté z Rakouska, Spojených států i Velké Británie. Poté co se dohodly všechny praktické věci se již Kněz s Kněžkou, „fireman“ a „bubeník“ vypravili na místo, aby připravili posvátné místo pro účastníky rituálu a hlavně pro bohy.

Za soumraku účastníci následovali ohnivou pochodeň a naslouchali vzdálenému bubnování, které se rozléhalo do mlhy nad vodou. Po příchodu byli očištěni a následoval Samhainový rituál ve stylu ADF k uctění Morrigan a Dagdy.

Myslím, že není asi moc dobře možné nějak zprostředkovat pocity během rituálu. Rád bych zmínil jen některé. Joanna, která ač původem ze Sussexu excelentně pronášela provolání k matce Zemi v češtině, Jožka byl opravdu skvělý a temný Samhainový Bard a Eurik byl vynikající kněz, který plnil všechny role, které se od kněze dají očekávat. Dostali mě Jožka s Lithin u obětin. Nejsem moc romantik, ale jejich společný přístup k obětování byl za srdce beroucí.

Spoustu lidí jsem nejmenoval, ale to neznamená, že by si jmenovat nezasloužili, ale to byste to tu četli ještě hodně dlouho. Vždyť tam bylo 30 lidí!

Po rituálu následoval Bardský večer v salónku jedné restaurace v Liberci. Byl jsem strašně rád, že byl opravdu Bardský a že krom jídla a pití měly své místo básně, mýty, příběhy, humorné příběhy, scénky, zvuk harfy i kytary a ačkoliv nás bylo strašně moc, skupina se nerozpadala na frakce, ale byl to příjemný, upřímný a přátelský samhainový večer.

Strašně rád bych se následujícím řádkům vyhnul, ale nedá mi to. Musím pár lidem poděkovat. Hlavně Eurikovi, že tu myšlenku měl, nepustil a uspořádal to. Díky takovýmto lidem, co planě nekritizují a něco dělají, je pohanská scéna i Pohanská Federace mnohem dál, protože přesně takové lidi potřebujeme, ty co rádi udělají nezištně něco pro ostatní.

Dále obrovské díky celému realizačnímu týmu a hlavně Amiře, která nesla obrovskou tíhu managementu a zvládla to skvěle. Kráčejícímu a Airisovi, že se nabídli s pomocí přípravy rituálního místa. Všem lidem co byli v rituálním týmu a všem účastníkům, kteří přijeli a byli na místě rituálu celým svým srdcem a duší.

A taky díky Dagdovi a Morrigan. Díky, že jste se zastavili.

A tak zase příště … Lesem Kráčející slibuje Imbolc, takže uvidíme …

As we stumbled stiff-legged from the car we had our first glimpse of Isaac and Phaedra, walking through the yellow beech trees to the house. Both of them are silver-haired, Isaac was walking with a stick and leaning on Phaedra’s arm. He seemed to me frail and elderly, yet this was an impression which was soon to be eliminated as we gathered in the seminar room to hear him speak. Wearing a bright white polar neck, and numerous druid and pagan pendants, with a curly grey beard and massy white hair, and looking absolutely relaxed, his presence seemed to exude around the room. Almost before we were sitting down, clutching our cups of tea, he had dived into an explanation of the laws of magic.

When I had pulled my attention from my breakfaast of squashed gingerbread and focused on what was happening around me, they seemed to be talking about crystals and magic; or more specifically, the fact that crystals don’t have any. They don’t have any intrinsic magic power, said Isaac, their power comes from their colour – or, as Phaedra put it, crystals are shiny, and, just like magpies, humankind is drawn to glittery things. Crystals are no better or worse a magical system than Tarot, or Astrology. All of these things work, according to Isaac, because they trigger within us different psychic states, and thus allow us to tap into that energy, ch’i or lifeforce which is all around us. Indeed beauty; beautiful objects, beautiful dance, poetry, words, or pictures, seems to be a key to magic, in the Bonewits’ formulation. More on that later.

What immediately caught my attention as we relaxed into the lecture was Isaac’s idea that paradox is at the heart of magic. We all move in different realities; we all exist in a network of different values and truths, but because these different truths may seem to clash, doesn’t mean that they aren’t all true. An eighty year old lives in a different universe from an eighteen year old, but both lives are real. Reality is not single or simple; in fact reality, in Isaac’s words, is ‘a crutch for people who can’t handle magic’. To do magic, you need to be aware that reality is multiple, and that if something works for you then you can use it, whether that be a room full of rose quartz crystals or an evocation of the dread Cthulu. This is the Law of Pragmatism: If something works, it is real.

He went on then to outline a theory of the Spheres of Comprehension, which is essentially that the world can be understood through different spheres, the sphere of art, the sphere of science, and the sphere of religion. Long ago, back when human life began and we started to understand what was going on around us, the three spheres were overlapping - we understood science through art and art through religion. As we have evolved, the three spheres have separated; scientists leave religion for the priests, and artists leave science for the geeks But in the centre of these globes, in the space that still overlaps - where science can be art can be God – that is where magic happens. Magic, he seemed to be suggesting, is that state where everything is possible, and where opposites are one; the point where the Ouroboros comes back to swallow its tail.

To develop his point he continued in talking about the history of faith and magic, and the history of dualistic thinking. An idea he repeated throughout the weekend was that the history of our culture, all the way from Zoroastra and the idea of a good and evil god, through the gnostic division of spirit and matter, to the adoption and adaptation of these ideas in Christianity, has turned us into dualistic thinkers. Even though many of us no longer hold to the view that life, morality, or even gods, divide into black and white, this split thinking still pervades our culture and our brains: ‘it’s the original poisoned water that we are swimming around in’, as Isaac put it. Incredibly important, he kept stressing, is to develop a pleuralistic viewpoint: understanding that the universe, rather than being black/white, light/dark, right/wrong, is ‘complicated, ambiguous and messy.’

After this he continued talking about ritual skills, and ADF ritual style. I say ‘he’, yet although Isaac was doing most of the talking, Phaedra interrupted throughout with a fluidity that made a duet of their lecture; either supporting with examples or restraining with qualifications when Isaac seemed to be getting carried away in his own conceptions. She also supervised group work, and we were all struck

by her demonstration of group energy. After a few hours of sitting we were asked us to observe the feelings in our body. We were then told to stand, and cross arms, letting our palms rest one above the other. Immediately my hands began to tingle: without having done any visualisation or meditation, but with the simplest of arm movements we had dramatically altered the energy of the room. When we sat down again, I not only felt buzzing with energy, but far more open to a group which, up to that point, I had not felt particularly comfortable in. It made me think about how significant it is in a ritual to think not just about the individual energies or invocations of the participants, but really get the energy moving around the group as a whole.

After discussing ritual style for the afternoon, the evening consisted of the much-awaited ritual itself, lead by Isaac and Phaedra, with contributions from those who wanted; Eurik and I were quick to volunteer – how, after all, could we pass up the chance to work in an ADF ritual with the Bonewits’? It was fascinating to view their style in leading a ritual, and it was certainly a very powerful and enjoyable one, particularly Isaac’s incredible sung invocations to the Morrigan and Dagda.

Afterwards, we all sat around and prepared ourselves to relax and drink beer: thus were somewhat taken aback when Isaac and Phaedra commanded a ‘bardic circle’: moving around the group clockwise, each person had to recite a poem, story, joke, or sing a song. Despite being initially alarmed at such a request (I can’t sing to save my life and jokes slip out of my head like fish): it was a truly beautiful evening, and a wonderful way to maintain the energy of the night, and keep things somewhat Pagan, and spiritual, and truly shared, rather than allowing the conversation to slip off into more general topics. We heard verse, stories, and all types of songs from German to English folk to the Beatles. The highlight for me was when Phaedra sang the old English folk song ‘green grow the rushes’ – the new, Neo-Pagan version, of course. Since she hadn’t sung it, she told us, for twenty years, and only gave it a go on somebody’s request, she was helped somewhat haphazardly by the rest of the group when she forgot the words. This did mean we ended up with lines like – ‘11 something somethings with Crowley’, but we certainly kept the tune and spirit going. One of the runic blessings of the ritual had been the blessing of community, and siting in the recreation room, all of us fumbling to get the correct words of an old folksong, translated into a hymn of modern paganism, typified, for me, precisely this blessing.

The next morning, we got up to a critique of last night’s ritual, and then moved to what was certainly the most controversial part of the weekend, which was Isaac’s comparison of Wicca and ADF druidrism. When describing modern Wicca, about which Isaac was scathingly, and, many of us thought, unnecessarily critical, he suggested essentially that Wicca was Gerald Gardener’s version of Tantra for the Western world. In a Wiccan ritual, according to Isaac, the primary form of power raising is sexual energy, either explicit or implicit. However, since British people tend to be much more repressed than those in the East and not so comfortable with dancing about naked etc, Wiccan rituals, from their very beginnnings, found people trying to raise power through an energy with which they were neither comfortable nor familiar. In contrast, as Eurik mentioned above, ADF druidism uses art for its power-raising. Sacrifices to the gods in the form of poetry or dance, or vividly written invocations. I love the very idea of creating art to give to the gods, but as far as the Wicca/ADF comparison goes, I, as many of the others there, remained unconvinced. As one high priestess of a German Wiccan coven pointed out, Wicca has evolved a great deal from whatever Gerald Gardner meant, or didn’t mean, it once to be.

I also cannot accept that Wicca doesn’t use ‘art’ to raise energy, or, in fact, that you can so easily separate the two methods of power raising to such an extent. Just because a ritual doesn’t include reading poems which are then given into the flames, doesn’t mean that the participants aren’t praising the gods, offering to the gods, with the craft of their imagination. Isn’t the ritual form itself an artwork? A piece of sacred drama? A Wiccan ritual which re-enacts a myth, for example Persephone’s journey to the Underworld, certainly works with the Persephone/Hades energy, which is sexual on one level, but only on one. Indeed, Isaac himself pointed out to us a number of times that body and spirit are not separate – this is only a misconception of dualism. So if body and spirit are not separate, then, how can sex and art be so mutually exclusive? A Wiccan myth-working ritual is a re-enactment of an imaginary or mythical experience in the material plane, and if that isn’t art, then I don’t know what is.

During this part of the seminar I was far more convinced by Phaedra than Isaac; who herself, as far as I understood it, has been a significant figure in the American Wiccan community. She pointed out that ADF and Wicca are not mutually exclusive, and that they still do a number of Wiccan rituals. She also made the interesting suggestion that ADF work is more appropriate for large public rituals, and a Wiccan ritual, which tends to be more intense, better for private work. Considering the number of wonderful open ADF rituals Eurik and I have experienced while working with it, this idea thoroughly resonated with me.

One might think that all of this was enough for one weekend, but certainly not. Isaac ended the day with an intensive two hour lecture about the twenty six laws of magic: more information can be found here, for those who are interested. http://www.neopagan.net/AT_Laws.html I’m fascinated to see, now that I look at the webpage, that he first formulated this as a guide for players of RPGs. All the more fascinating because these laws don’t seem to belong to the fantasy world; but also have a perfectly practical application to everyday life. Even the more ‘magical’ seeming laws, such as the Law of Contagion, that objects or beings in physical contact with one another continue to interact after separation, has, as Isaac pointed out, recent backing from quantum physics. It just goes to show that there really are different, but equally valid, realities, as well as prove my own personal theory that the magic of fairy tales and fiction is not so far from ‘real’ magic after all.

In summary, it was a fantastic weekend, both rich and enriching. We wended our way back to Liberec buzzing with all of the new ideas we had come out with. I feel truly lucky that we had a chance to meet such venerable Pagan elders in the setting of the beautiful German countryside, and experience some magic with them.

First published on http://cassiatree.blogspot.com/

]]> http://listy.pohanskeforum.net/?feed=rss2&p=62 http://listy.pohanskeforum.net/?p=58 http://listy.pohanskeforum.net/?p=58#comments Wed, 29 Oct 2008 22:02:40 +0000 Eurik http://listy.pohanskeforum.net/?p=58 O víkendu 25.-26.10. 2008 se ve Schwerte u Dortmundu na svém turné, uspořádaném s pomocí PFi, zastavila známá dvojice amerických pohanů, Isaak a Phaedra Bonewits. Zakladatel neopohanské náboženské skupiny ADF (Naše vlastní druidství) a velekněžka iniciační linie Wiccy přijeli přednášet o neopohanství z hlediska pokročilejších praktikujících. Přestože řeč přišla na polyteologii (rozuměj teologii náboženství s více božstvy), teorii i praxi magie, roli neopohanství v moderním světě, mnoho dalších témat - a dokonce krátce i na politiku, hlavním bodem programu bylo pořádání a vedení rituálů, především veřejných.

Přednášející se s námi podělili o mnohaleté zkušenosti s pořádáním rituálů různých tradic. Sami uspořádalli stovky ceremonií, od komornějších čarodějnických oslav až po veřejné druidské rituály, z nichž mnohé byly vskutku masové. Jejich návody, rady a připomínky byly vskutku inspirující. Isaac s námi prošel celý liturgický řád ADF, jehož je sám autorem, a obohatil veřejně dostupnou kostru o velké množství konkrétních rad, zásad, doporučení a praktických tipů, které mohou při pořádání velkého rituálu být užitečné. Mezi nejzajímavější koncepty patřilo třeba zdvihání energie v druidském rituálu pomocí estetiky a umění (tance, zpěvu, recitace poezie aj.) v kontrastu ke kvasierotickému zdroji ve většině čarodějnických rituálů. Díky tomuto zaměření jsou druidské rituály lépe použitelné pro veřejné účely a potenciálně dostupnější širšímu spektru účastníků. Vysvětluje to také vysoké procento LGBT “menšiny” v ADF, protože tím, že se energie staví na umělecké bázi a pohlaví a sexuální orientace jednotlivců vůbec nehrají roli, přešli na cestu druidství mnozí, kteří si se sexuální symbolikou a energií v čarodějnictví ve vztahu k vlastní sexualitě nevěděli rady. Stejně tak struktura vytváření posvátného středu a ochrana rituálního prostoru kombinací úlitby nespřízněným entitám a vzýváním tzv. strážce bran, boha nebo bohyně, kteří se mj. stanou ochránci oslavy a jejích účastníků činí rituál otevřenějším. Energie, ale i účastníci se mohou volněji pohybovat. Vše působí velice uvolněně, a i když se jednotlivci měli šanci zapojit jak do přípravy a provedení rituálu, tak do skupinových aktivit během něj, zpívaná vzývání a četné rituální fráze v irštině budily natolik kultivovaný a uhlazený dojem, že místy svým způsobem připomínaly křesťanskou mši.
Co mě při názorné ukázce rituálu překvapilo (na samotnou strukturu rituálů ADF už jsem zvyklý přes rok) byl kruh židlí, na které jsme si v pasivnějších částech rituálu mohli sednout. Bylo nám vysvětleno, že rituál nemá být testem odolnosti, a měli by ho přežít i fyzicky méně zdatní. Není důvod stát (nebo dělat cokoliv jiného) a trpět, spíše než se soustředit na samotný rituál - rituálu to neprospěje, spíše uškodí.
Na inkluzivní přístup, a možnost plnohodnotné účasti i pro tělesně postižené, staré či jinak omezené osoby byl kladen až překvapivý důraz. Ostatně i mnohá jiná praktická a bezpečnostní opatření zněla v českém kontextu spíše úsměvně. Představa, že by místo rituálu mělo být dostupné i vozíčkem, že by na místě měl být někdo se zdravotním tréninkem a další podobná opatření ve mě i přes odpor k jakékoliv diskriminaci vzbudila dojem, že ne ve všem je mladost české pohanské komunity handicapem. Vyjít do přírody a donutit účastníky se s ní a se svou tělesností poněkud více setkat je třeba pro mě v rituálech dosti důležitý rozměr. Miluju atmosféru vrcholků hor a hlubokých hvozdů a razím heslo, že neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečení účastníci. Je mi ale jasné, že jak léta poplynou, tyhle romantické představy spolu s mladým přizpůsobivým tělem schopným rychlé regenerace vezmou za své.
http://neopagan.net/
http://adf.org/
http://www.paganfederation.org/