Listy Pohanského Otevřeného Fóra

Archetypální Imbolc

Napsal(a) Eurik - 31. 01. 2010

Tenhle Imbolc mi do náruče snesli sami bohové. Úplně původně jsem chtěl zajet na rituál do Brna, pak jsem zvažoval udělat malý rituál v rámci kurzu, který se však nakonec nekonal, přesunout Imbolc až na víkend bardské gildy, zvaný „bardský večer“ přestože se technicky vzato jedná o večery dva a jeden celý den, nakonec po vyhoření všech plánů jsem chtěl Imbolc alespoň rezignovaně zapít s kámošem, a možná udělat nějaký opravdu minimalistický rituál. I odebral jsem se v pátek večer po náročném týdnu do říše snů… …jen abych se probudil do běloskvoucí záře, který prostě křičela „rituál venku!“

Nu což. Jeden nepoužitý sezónní rituál k poctění Brighid se mi válel na disku, na loňský Imbolc se mi totiž taky několikrát měnily plány a nakonec se kvůli podlomenému zdraví nekonal. Předělat důvěrně známou strukturu do zjednodušené podoby pro jednotlivce, jejíž kostru používám co týden a někdy i častěji, byla záležitost chvilky. Než text vyjel z tiskárny, měl jsem už sbalené základní rituální pomůcky; misku symbolizující studnu, svíčku jako symbol ohně, kuřidlo, obětiny. Stačilo se teple obléct a vyrazit.

I zde přispěla k chodu událostí v podstatě náhoda. Normálně bych asi jel veřejnou dopravou, ale auto je čerstvě opravené, chtěl jsem si zkusit projet se bez rachotícího výfuku a Jílové u Prahy je autem čtyřikrát blíž, než veřejnou dopravou, tedy měřeno časem. A tak jsem odsněžil zapadané vozítko, které mi žena – naopak kvůli počasí odhodlaná dát na dlouhou cestu přednost veřejné dopravě – přenechala, a vyjel jsem. Vzhledem k mým znalostem Prahy jsem musel za jízdy pokukovat po své malé turistické GPSce a i zde vděčím spíš svým strážným duchům než svému umu za to, že jsem se nikde po cestě nevysekal. Mimochodem pokud tohle někdy bude číst řidič té nové stříbrné Octavie, díky za vpuštění do správného pruhu, bylo to o fous.

Když jsem přejel most na Zbraslavi a obklopil mě les, na chvíli se mi ulevilo. Víceproudé silnice a četné křižovatky plné spěchajících, nervózních řidičů byly definitivně za mnou, hurá! Úsměv mi ovšem záhy ztuhl na tváři, když silnice přede mnou zbělela. Vrstvička netknutého prašanu na souvislé vrstvě ledu při letmé zkoušce brzd na rovince dala najevo, že není radno si s ní zahrávat, a mě se rozbušilo srdce s vědomím, že udržet v těchto podmínkách vůz na silnici možná nebude zrovna legrace. A tak se stalo, že jsem na planinu za Dolními Břežanami najel se zařazenou dvojkou, volant pevně v rukách a odhodlaný nebrzdit, ani kdyby se napříč silnicí objevila najednou zeď. Snad i díky té rychlosti mě dokázala magie toho místa a okamžiku naprosto pohltit.

Bílo.

Absolutně všude kolem mě, kam až oko dohlédlo, bylo všechno neposkvrněně bílé. Pole i silnice, obzor, téměř celé zorné pole zalité předpoledním sluncem, třpytící se, panenské. Obloha byla bledá chladem a trnulo na ní jen několik rozptýlených, mrazivě bílých obláčků kde daleko a vysoko. Od západu vál mírný vítr a unášej velejemný prašan jako stříbřitý prach v poušti dun zalitých měsícem, jaká bývá asi jenom v mých snech. Zpomalil jsem tak, že jsem skoro zastavil. Paradoxně mi tenhle úsek asi trval déle, než následující nebezpečné točky a sjezd do Jílového. Byl jsem tak pohlcený tou září, tím absolutnem, kdy všechno kolem splývalo do jediného tónu jediné barvy, že provést potom ještě rituál už mohlo být jen jakýmsi doplňkem tohohle neskutečně mocného pocitu.

Bílé panenské roucho rozprostřené po krajině, příslib jara. Krajina stále pevně sevřená chladem Cailleach Bear, ale už ozářená a prodchnutá silou vítězící Brighid. Tou jsem se o pár desítek minut později brodil napřed po kotníky, pak po kolena a nakonec málem po pás zabořený do sněhu. Modrá chichotající se tvář kruté stařeny hluboko v pozadí mé mysli mi rázem krajiny a nemilosrdným větrem připomínala, že vzdát úctu Brighid, zavolat jaro a vyhlásit, že se Zimě už naplňuje čas a umírá, znamená zároveň obrátit se zády ke Stařeně, jejíž bílý háv a období odpočinku jsem na pošmourném konci podzimu ochotně přijal. Ale už nebylo cesty zpět. Nedaleko rozhledny Pepř, kterou jsem se navzdory podmínkám rozhodl ještě před rituálem zdolat, abych se rozhlédl po krajině a vybral si přiměřeně odlehlé místo pro rituál, jsem se nakonec závějí probrodil na pahorek ke stromu, o kterém jsem prostě na první pohled věděl, že je tím Stromem, axis mundi mého rituálu, mým posvátným hájem pro tento den.

Vyšlapat si alespoň metr čtvereční místa na rituální pomůcky se nakonec ukázalo být nejnáročnější částí celého rituálu. Krom připravené čest vzdávající básně jsem nakonec „taháky“ ani nepotřeboval; základní strukturu mám v krvi už skoro jako čištění zubů nebo zavazování tkaniček a volnějším částem vysloveně napomáhala silná inspirace atmosférou místa. Rituál samotný nakonec zabral slabých dvacet minut, ono ani v kvalitní výbavě se uprostřed závějí nehnutě postávat nedá. Čekaly mě kilometry brodění zpět k autu, a tak jsem domů dorazil mokrý jako myš, ačkoliv rozhodně ne prokřehlý; takováhle rozcvička jednoho zahřeje až až. Dokonalá atmosféra se zatím naředila; silnice odtály a z větší části zčernaly, provoz zhoustl, ale mě v srdci ulpěl obraz přesýpajících se prašanových dun pableskujících paprsky dopoledního slunce, jak se táhnou až do nekonečna. Myslím, že právě tenhle pohled mi při slově Imbolc v mysli vytane ještě za dlouho.