Listy Pohanského Otevřeného Fóra

Kratičké zamylšení nad krásami Erin

Napsal(a) Eurik - 13. 01. 2009

Přátelé už většinou asi zaregistrovali mou miniaturní fotoreportáž z Irska na Facebooku.  Poněkud širší spektrum fotek zřejmě bude někdy promítnuto na pubmootu nebo sletu, i s komentářem a mj. barvitější verzí této reportáže. Strávil jsem na ostrově Erin týden kolem Nového roku, a jelikož tam počasí bylo nesrovnatelně teplejší a snesitelnější, než momentálně zde, v mrazivé české kotlině, většinu času jsem strávil venku. Lezením po horách, procházkami podél moře i dalšími výlety. Irsko je pro tuláky i pohany, a tím spíše pro pohany-tuláky nádhernou zemí. Jedna věc mě však docela zamrzela, a rád bych se tu o ní zmínil. Týká se přístupu k pohanským památkám.

Zatímco kostelíky, kapličky, hřbitovy a raně křesťanské ruiny jsou v Irsku většinou bez problémů dostupné, a nezřídka i značené, ve chvíli, kdy člověk vyrazí na “lov” míst a památek zajímavých pro pohany, dostane se do podstatně obtížnější situace.

V Irsku jsem přechodně bydleli ve Waterville, v Kerry. Je to místo, kde se kdysi vylodili první keltští obyvatelé, místo bitev s Tuata de Danan (kteří se na ostrově stali božským panteonem), místo údajné irské brány do podsvětí. Na pohanskou historii kraje lze narazit v názvech hor, jezer i dalších míst, zkrátka na každém kroku. Jsou zde ovšem i hmatatelnější památky na předkřesťanské osídlení, než jenom názvy. Když rozbalíte nejpodrobnější dostupnou mapu oblasti (1:50 000, něco mezi autoatlasem, výtiskem z google maps a počinem pro profesionální kartografy - nutno říct, že při vzpomínce na český systém turistických map 1: 25 000 s každou značenou pěšinkou jsem docela zaplakal) uvidíte stovky červených teček, které označují různé monumenty lidského původu, někdy značené (třeba “stojící kámen”, někdy neznačené, někdy dokonce pojmenované. Což je super. Zdánlivě vám nic nebrání popadnout foťák, sebrat se a vyrazit se pokochat památnými kameny, z nichž některé se majestátně tyčí k obloze a vzdorují dešti a větru jako zázrakem už zřejmě celé tisíce let. Ale ouha.

Pro začátek - k naprosté většině podobných památek nevede žádná značená cesta. Ze všech megalitů, které jsme se pokusili najít a spatřit, byl jen jediný poměrně slušně značený a šlo ho nalézt bez obtíží, protože shodou náhod stál hned na kraji silnice, měl u sebe cedulku s popisem a kolem posečenou trávu a plot. Co se týče (relativně) snadné dostupnosti pozůstatků dřívější kultury, byl skutečně jen výjimkou potvrzující pravidlo. I kdyby ostatní megality stály v otevřeném pole, bylo by je podle již zmíněné jediné široce dostupné mapy celkem těžké najít. Jenže v Irsku nic takového, jako otevřené pole neexistuje. Z celkem pochopitelných důvodů jsou všechna pole a pozemky (v dané oblasti) oddělená zídkami (z břidlice a jiného plochého kamení), protože se na nich pasou ovce, krávy a další zvířena. I na oficiálních cestách je třeba přelézat z pole do pole přes schůdky nebo si otevřít závoru (než si na to člověk zvykne, chvíli má pocit, že se někam neustále vloupává). Méně pochopitelné už je, že podstatná většina těchto zídek je krom úniku zvěře skoro až paranoidně zabezpečená i proti přístupu čehokoliv a kohokoliv. Ostnatý drát dokonce i kolem polí, kde není na míle nic jiného než trsy trávy trčící z bláta se zdál být běžným standardem.

Procházka za trojicí stojících kamenů na břehu jezera (naplánovaná původně jako odpočinkový program na ráno) se tak stala adrenalinovou výzvou a testem zdatnosti - krom které byla potřeba i špetka odvahy a plná hrst drzosti. Už samotná odbočka k ruinám pevnůstky (ze které zbyl už jen kruh zarostlého kamení, ale která přesto má na sobě přikurtovanou mosaznou cedulku se základními informacemi, mj. o tom že figuruje na jakémsi národním seznamu památek vypadala spíš jako příjezdová cesta k něčí zahradě, čímž jsme se ovšem nenechali odradit (ani poté, co jsme po jedné takové skutečně došli až komusi přímo na dvorek a museli udělat čelem vzad). Kousek od těchto ruin ale měly stát dochované megality, které nás zajímaly podstatně víc. U pevnosti ale cesta končila - jezerem před námi a ostnatými dráty po obou stranách. Jenže pole byla až na pár krav opuštěná, nikde žádné (jinak celkem běžné) cedule o přísném zákazu vstupu a o tom, že tohle je přísně soukromý pozemek ani hladoví hlídací psi. Kameny jsme podle mapy odhadli na cca tři stovky metrů vzdušnou čarou daleko, a to prostě stálo za pokus.

Při přelézání třetí zdi, čtvrtého ostatého drátu, prvního (ale ne posledního) potoka s rozbahněným korytem a poté, co jsme málem zahučeli do jezera (které jsme celou dobu měli po pravé ruce a které se najednou objevilo přímo před námi, za zdí, na kterou jsme se vyškrábali) nám došlo, že tři sta metrů může za určitých okolností být dál, než by se mohlo zdát. Pak jsme ale odhadem takovou vzdálenost skutečně urazili, a já se prodral ostružiním a dalším křovím od břehu jezera hlouběji do polí, kde, ejhle - skutečně stál značený megalit. Chvíli jsme kolem něj křepčili jako praví divoši a objímali jsme ho nadšením. Byl to, pravda, “jenom” stojící kámen, bez známek oghamu či jiných stop, ale byl zcela očividně vztyčen lidskýma rukama, pořádně buclatý a o něco vyšší než dospělý člověk. Přesto mě zarazilo, jak je možné, že něco, co vypadá jako ukradený a osamocený kus Stonehenge může být bez debat odepřeno zvědavcům a návštěvníkům. Doufali jsme, že to možná byla jen smůla a že z druhé strany, za dalšími poli a kameny, bude cesta, po které se půjde snadněji vrátit. Po nalezení plochého kamene (stop pohřebiště) a dalšího, ještě vyššího a ještě očividněji lidskýma rukama vztyčeného megalitu naše nadšení eskalovalo. Cesta zpátky, k silnici, která od druhého megalitu byla na dohled a jen málo přes sto metrů, však byla skutečným testem houževnatosti. Silnice byla totiž za skutečně důkladně oploceným pozemkem, který byl spíše zahradou než polem, a kam jsme si, i kdyby se přes plot reálně šlo dostat, vlézt netroufli, jelikož byl přímo ve výhledu domu, kterému pozemek náležel a my ani nevěděli, jestli brána u silnice není zamčená a jestli by vůbec šla přelézt, kdyby byla. Nemá cenu historku prodlužovat; dostat se na tuto na pohled blízkou silnici nám zabralo skoro čtyřicet minut pachtění se blátem, brodění se bahnitým korytem potoka a přelézáním celé další série zdí drátů včetně elektrického ohradníku. Když jsme se konečně znovu dostali na veřejnou silnici, málem jsme nadšením padli na líbali prach (pardon, bláto).

Výsledný průzkum tedy ukázal, že z té “jednodušší” strany se mladý, zdravý a ke všemu odhodlaný člověk ke kamenům dostane asi za půl hodiny, z druhé strany se k nim probojuje jen naprostý šílenec (nebo někdo, kdo se už zoufale nechce vracet před všech X předchozích bariér, což byl náš případ) a trvá mu to ještě déle. Poučeni tímto tristně triumfálním  zážitkem jsme se na další památky raději zeptali místních. Na základě tří rad, které jsme dostali, jsme našli jedno místo, kde měl dle mapy stát kámen, který však byl fuč (osobně podezřívám místní golfový spolek, který u vstupu na golfové hřiště nově bagrem vztyčil několik moderních “megalitů”), k dalšímu jsme se ani pomocí instrukcí místních vůbec nedostali (přestože byl slovy místního pamětníka označen jako jeden z nejvýznamnějších) a další jsme letmo zahlédli z auta, za takovou bariérou ostnatého drátu, že jsme si vážně nechali zajít chuť. Vyhlížel  z toho pole tak trochu jako mukl z kriminálu. Příště, než někam vyrazíme, asi zkontaktujeme místní pohany a výletníky, protože hledat podobná místa bez průvodce se zdá být sebevraždou.

Otázkou je, nakolik to pomůže - například ke zmiňovaným kamenům, jejichž fotografie přikládám, by nás bezpečně dopravil leda nějaký místní borec s vrtulníkem…