Listy Pohanského Otevřeného Fóra

Ostara s Kráčejícím

Napsal(a) Eurik - 23. 03. 2009

Organizace a příprava sezónních svátků začala v komunitě konečně kolovat z ručky do ručky. Jarní rovnodennosti se pevnou rukou chopil Lesem Kráčející. Pro mě to byl první rituál, co jsem zažil pod jeho vedení, a musím říct, že všechna čest! Svátek jsme oslavili v hluboké rokli ve skalách v Máchově kraji, a tímto bych rád podal takovou menší reportáž.

(foto: Kráčející)

My marodi, příliš vyměklí na přespávání v divočině, jsme se sešli s otrlou frakcí v sobotu v podvečer pod převisem, kde se zrovna vařil čaj a stůl byl obložený menší hostinou. Už tam a tehdy mi bylo jasné, že počet a skladba lidí je tentokráte ideální. Byl vcelku přiměřeně vyvážený mužský i ženský element, sešli se dobří známí a přátelé v převážně  skvělé náladě, počasí nám přálo…  Jen kdyby sloužilo to zdraví. Několik přítomných bylo po nemoci nebo „nachcípaných,“ dva jsme byli vyloženě marodi, další z pozvaných musel dokonce kvůli tomu, že byl toho času na neschopence účast odložit. Nechci si v době globálního klimatického šílenství stěžovat na vydařenou a ku sklonku téměř ladovskou zimu, ale asi nebudu mluvit je za sebe, když řeknu, že je nejvyšší čas aby se pořádně oteplilo. Sychravý, vleklý konec chladného období, kdy zima tu a tam ještě pořád zatíná pařát tam, kde už dávno vykvetly sněženky a krokusy, dává zdraví mnohých docela zabrat. Ale dost fňukání – všichni přítomní byli nakonec dost fit na to, aby přežili rituál i s cestou tam a zpět.

Přežili? Rituální místo totiž mělo být kousek od místa setkání, to zase kousek od místa, kde šlo ještě reálně (a legálně) nechat zaparkovaný vůz… Inu, v teplotě kolem nuly a bahnitém terénu mi tříkilometrová procházka na samotné místo přišla jako podstatně víc, než kousek. Přiznám se, že jsem už začínal nevrle brumlat a neměl jsem daleko k tomu, abych směrem k našemu rituálnímu vůdci začal metat uřknutí kletby. Pak se však pod námi terén propadl a my sestoupily do oné vyvolené, magické rokle. Okamžitě jsem pochopil, proč takhle lokalita stála za delší, než obvykle dlouhou cestu i tak v chladném počasí.

To místo bylo pro naše účely přímo ideální. Chlad a smrt, a přitom síla a příslib nového života z něj jen čišely. Dokážete si představit lepší prostory pro předělový jarní rituál? My, protentokrát nečlenové aktivního rituálního týmu jsme zůstali stát opodál. Postupně padalo šero, a atmosféra houstla. V jeden okamžik jsme ještě nevázaně tlachali o věcech zcela profánních, ale pak se ze tmy pod námi vynořil kruh svíček se zářícím středem, mihotavě ozařujícím tu mělce zasněženou planinku, v celé své kráse a my konečně zmlkli. Došli jsme ke kruhu, byli jsme očištěni a rituál započal.

I přes to, že mi chlad, vkrádající se až do morku kostí, trošku stěžoval soustředění na tok energie, a pocitové nuance jednotlivých provolání, jsem Kráčejícího výkon prostě musel obdivovat. Pakliže se nedostatek zkušeností s pořádáním větších akcí maličko podepsal na technické organizaci, samotnému vedení a průběhu rituálu bylo těžko co vytknout. Tím spíše, že se promrzlí a atmosférou temné rokle pohlcení účastníci sotva zmohli na slovo, takže i místa, kde měli formule odříkávat unisono všichni, táhl silou svého hlasu a charisma za nejistého bručení kolemstojících sám Kráčející. Nebýt jeho a čtyřčlenného týmu volajících čtyř světových stran, zbyla by z rituálu až do jeho úplně závěrečné fáze jakási strašidelná pantomima. Ale rituální tým se do toho opřel a i v takto stížených podmínkách celé dějství utáhl, aniž by to působilo strojeně nebo přiškrceně, a za to jim rozhodně patří nemalý obdiv a dík. A naše závěrečné halekání při obětinách a sunbelu už Njörd určitě nepřeslechl.

Pak nás ještě čekala sebevražedná cesta zpět neproniknutelnou tmou a pro nás  - v naší skupince s jedinou výjimkou - zcela neznámým terénem. Musím říct, že to byla opravdová výzva a pro mne osobně asi největší oběť na oltář bohů toho večera. Když jsme se konečně vyhrabali z blátivých, černočerných hlubin hvozdu, kde světle probleskovaly jen občasné hromádky zbylého tajícího sněhu, málem jsem naše autíčko objal jako nejlepšího přítele.

Ale zpět k sunbelu - který byl hezkou uzemňující tečkou za oslavou i pro nás, co jsme nemohli poctivě po vzoru předků připíjet. Zdařilý germánský závěr rituálu mě totiž přivádí k něčemu, co jsem chtěl zmínit už výše. Koncept i text rituálu byl totiž vskutku originální a značně eklektickou kreací. V Kráčejícího praxi jsem bez potíží vystopoval prvky viditelně převzaté z ADF, čarodějnictví i severské tradice, přesto celkové vyznění bylo velice germánské a závěrečná atmosféra se dost podobala klasickému blótu. Po delší době ukázka skvěle fungujícího eklekticismu, ke kterému jinak bývám mírně skeptický. Zde se očividně osvědčila kritická a poučená inspirace někoho, kdo se nebál a neváhal si četné podklady a materiály poctivě nastudovat – celkový dojem byl jednotný, ne, jako když někdo bez hlubšího pochopení smíchá a poskládá prve kdečeho. Celkové hodnocení : Skvělé.

Příště snad na shledanou ve zdraví, v plné síle, a bez drkotání zubů!

Žehnám a děkuji všem zúčastněným přátelům, a skládám hold odvážlivcům, kteří v temných a bezmála mrazivých lesích strávili celou noc!